Zabiják volejbalové hry – vrchní plachtící podání v kategorii U14

Účelem kategorie U14 je představit hráčům a hráčkám skutečný šestkový volejbal tak, aby se do něj zamilovali a chtěli v něm dále pokračovat, protože spousta dětí má v tomto věku ještě i jiné sportovní aktivity a jsme tedy ve fázi „boje o děti“.

Pokud je necháváme prožít volejbalovou hru „kuželky“, je velká šance, že to mnoho hráčů a hráček odradí. Pokud je necháme zažít pocit šestkového volejbalu (přehrát míč na tři doteky přes síť ve spolupráci se šesti spoluhráči na relativně malém prostoru), je daleko větší šance, že si volejbal zamilují. Kouzlo skvělého pocitu z úspěšné spolupráce a kooperace mezi dětmi je jednou z hlavních pozitivních stránek hry volejbal.

První kontakt s volejbalem 6 na 6 se odehrává v kategorii mladších žáků a žákyň U14 (třináctiletí). Na začátku sezóny (září) se potkávají většinou děti, které se poprvé ocitnou v prostředí velkého šestkového volejbalu. Velký volejbal znamená hřiště 9 × 18 m, 6 hráčů na polovině hřiště, kteří musí spolupracovat tak, aby míč dostali na druhou stranu hřiště přes síť, nejlépe na tři doteky.

Pro drtivou většinu dětí je to velmi dramatická změna (do té doby hrály minivolejbal na malých hřištích) a klade na ně nároky ohledně kvality a stability provedení všech volejbalových dovedností (prsty, bagr, blok, podání, pole). V této kategorii také mnoho dětí hraje volejbal teprve rok, nebo dokonce teprve začínají.

V této situaci se najednou objeví vrchní plachtící podání, někdy i skákané vrchní plachtící podání, které lze bez nadsázky označit jako „zabijáka hry“. Proč „zabiják hry“? Protože v této kategorii převažuje úroveň podání nad úrovní technik nutných pro zpracování podání (prsty, bagr).

Hra se tedy často dostává do stavu „bitvy servisů“, kdy hráčka podává i desetkrát za sebou, aby vzápětí šla hráčka soupeře a také podala desetkrát. Volejbalová hra se v tomto případě naprosto vytrácí a dění na hřišti připomíná hru „kuželky“ (míč se odráží od statických hráčů a hráček, všude jen ne do prostoru hřiště).

Dalším problémem je, že jeden vyspělý hráč či hráčka kompletně mění hru, protože v této kategorii tito „supermani“ a „supermanky“ dokážou podávat rychlostí až 70 km/h na výšku sítě 215 cm, což vytváří situace, které jsou pro děti kategorie U14 prakticky neřešitelné.

Většina dětí v kategorii U14 je věkově standardní, někteří mají opožděný vývoj a někteří urychlený. Tito „supermani“ a „supermanky“ však mají v kategorii U14 obrovskou schopnost zásadně ovlivňovat hru, což může často vést k pocitu falešného sebevědomí.

Kvalitní vrchní plachtící podání je samozřejmě důležitým prvkem volejbalové hry, v ženském volejbalu dokonce klíčovým, ale přímý přenos stability a kvality plachtícího podání z kategorie U14 do seniorské kategorie zcela určitě neplatí. Například šanci na sérii pěti až deseti podání v seniorské kategorii hráči a hráčky nedostanou často, nebo spíše vůbec. Klíčová je kvalita provedení a stabilita pod tlakem – a to je úplně jiná disciplína.

Zavedení spodního podání do hry (pouze do hry, ne do tréninku) výrazně zvyšuje počet kontaktů všech hráčů s míčem. Hra se stává plynulejší a hráči mají tím pádem možnost používat ve hře všechny učené techniky (prsty, bagr, útok, blok), jednoduše proto, že jim to hra umožní daleko častěji než při používání vrchního plachtícího podání.

Výsledky testovacího turnaje U14 – vrchní/spodní servis :

Zpracoval: Vojtěch Zach – metodik JC KVS